Martin Ledvina Lee-divina

Bylo pondělní mrazivé únorové ráno roku 1987. Hodiny na porodním sále se zastavili na čase 7:31 a já poprvé spatřil světlo světa.

Dětství jsem měl nádherné a krásné, možná proto se občas rád chovám jako dítě, protože dospělí často zapomínají na to jaké to bylo krásné když jsme byli malí. Je to skvělý způsob jak se odprostit od všech strastí života.

A dalším nádherným způsobem je hudba, která nám dává pocit svobody, možnost kreativně se vyvíjet a lidsky růst.

Jsem nesmírně rád za to, že moji rodiče mě od útlého věku podporovali v hudebním vzdělání a rozvíjeli mé hudební vlastnosti. I když né vždy sem jim za to byl vděčný. Například když jsem místo slibované kytary dostal akordeon a musel jsem se na něj 7 let učit hrát, znatelně to ovlivnilo můj další postoj k muzice.

Ve 13 letech jsem přestal chodit na hodiny akordeonu, protože už i rodiče uznali, že nutit dál pubertálního výrostka, který má v hlavě jen to, že z něj bude vrcholový sportovec, už zkrátka nemá smysl.

S prvními láskami přišli i vzpomínky na to, že kdesi ve mě chtěl růst kytarista, který byl ubitý rudým a težkým akordeonem. Proto jsem jednoho dne slíbil sám sobě, že až si jednou vydělám nějaké peníze koupím si kytaru a naučím se na ní hrát, abych mohl oslňovat spolužačky na školních výletech a zároveň jsem snil, jak v jejích očích budu ten kluk s kytarou :o)

Jenže realita byla ( jak už tak bývá) uplně jiná. Kytaru jsem si sice v 16ti koupil, jenže už nebyli spolužačky, kterým bych na ní mohl brnkat na školních čundrech. Je to asi úděl strojních průmyslovek, že na ně nechodí moc holek. A tak jsem proklínal sám sebe, že já blbec nešel na gympl :-D

Proto kytara ležela doma v koutě a jen někdy nesměle jsem jí potěžkal a opřel se do strun, ale ten nelibý souzvuk něčeho co nebyl snad ani tón mě rychle usadil zpátky na zem. Jo chlape, řekl jsem si, budeš se muset hodně snažit, aby si okouzlil nějakou holku ( to ale dřív všechny utečou, jestli začneš hrát).

Jenomže čas rychle plynul dál a já pořád hrál jen jednu píseň o dvou akordech a už jsem to viděl černě, navíc když všechny moje aktivity směřovali úplně někam jinam.

Až ve 20ti letech jsem se začal konečně zdokonalovat, jelikož shoda náhod a okolností mě k tomu donutila. Možná to tak osud chtěl, ale spíš jsem to tak chtěl sám. Díky jedné krásné dívce jsem začal pilně trénovat a cvičit, abych jí mohl za pár měsíců u táboráku oslnit svou hrou a zpěvem. Začalo mě to bavit a když člověka něco baví a dokáže se pro danou věc nadchnout, jdou věci daleko jednodušeji, než kdyby se nutil :-)

Dnes už mohu říci, že jsem té krásné slečně vděčný. Ona mi ukázala cestu, kterou jsem se vydal. Kvůli ní jsem začal skládat vlastní věci a i když vím, že její srdce nikdy nezískám, budu vždy když složím novou píseň pociťovat mrazení v zádech,jako tehdy, když jsem jí hrál první písničku kterou jsem pro ní složil.

 

Chci se stále zlepšovat se své hudební tvorbě, ale jsem realista a vím, že bez lidí kteří se v hudbě pohybují a rozumí jí, to dokážu jen stěží.

 

 

Nebyla nalezena žádná položka

Nebyla nalezena žádná položka

Nebyla nalezena žádná položka

Nebyla nalezena žádná položka